Kalvín, Jan (1509-1564) Narozen ve Francii, od roku 1559 občan Ženevy, kde se jako církevní reformátor, theolog, komentátor Písma a polemik stal vůdčí autoritou reformovaných církví ve Francii, Nizozemí, Británii a části střední Evropy.
První verse (1536) Kalvínova mistrovského theologického díla Instituce křesťanského náboženství byla z velké části systematizací lutheránských theologických témat, po stránce politické však byla stejně problematická.
Zaměřovala se na ospravedlnění z víry, nikoli ze skutků, na kontrast mezi svobodou křesťana a římskou "tyranií" a na paradigmatický statut "neviditelné" církve. Právě tyto doktriny, jak jim vyučoval už LUTHER, předznamenaly sektářské tendence v evangelických církvích: pro radikální evangelíky nebyly existující církve nikdy dostatečně svobodné nebo refonnované. Sektáři navíc neohrožovali pouze evangelické církve: "radikální reťormace" popřela autoritu světské vlády nad vyvolenými - nebylo tomu tak dávno, co byl potlačen anabaptistický pokus ustavit tisícileté království Krista v Mtinstefu. Proti těmto rozvratným závěrům, odvozeným z evangelické theologie, které ve svém důsledku diskreditovaly reformaci jako celek, stavěl Kalvín (podobně jako Luther) přísnou doktrinu poslušnosti: světská moc je od Boha a občanům jako soukromým osobám není dovoleno dokonce ani diskutovat o nejlepší formě vlády. Toto je jediná část knihy, jež se věnuje politice; církevní politika je sotva zmíněna. To ovšem pouze legitimovalo vládu "evangelických" knížat nad církvemi, kterou první generace reťonnátorÚ vždy považovala za neobhajitelnou, i když nepostradatelnou (viz REFORMAČNÍ POLITICKÉ MYŠLENÍ).
Poněvadž se však němečtí protestanté v třicátých letech šestnáctého století postavili na ozbrojený odpor proti císaři, svému právoplatnému vládci, a Kalvín také potřeboval zohlednit potřeby evangelických souvěrců ve Francii, kde král postavil refonnaci mimo zákon, vyžadovala doktrina "pasivní poslušnosti", podle níž odpor proti vládci nesměl nabýt ozbrojené nebo organizované podoby, určité úpravy. Kalvín se tedy pokusil (opět podobně jako Luther) omezit jurisdikci světské vlády pouze na zachování světského míru a světské spravedlnosti. Za těmito hranicemi pak už světská vláda neměla mít nárok na křesťanovu poslušl1ost. A zatímco křesťan jako soukromá osoba nikdy neměl mít právo klást "tyranii" odpor násilnými nebo nelegálními prostředky, Kalvínpodobně jako Lutherovi zastánci - připouštěl, že právo některých státních společenství umožňuje ustanovit "lidové soudce" (lutheráni říkali "menší") zmocněné k "odporu proti tyranii", přičemž se odvolával na sparťanské efory, římské tribuny a "nejvyšší shromáždění" (tj. generální stavy, parlamenty atd.) jako příklady z evropské politické praxe.
Tato varianta Kalvínovy politické doktriny vznikla dříve, než nabyl jakékoli zkušenosti s církevní politikou. Skutečnost, že si vzal krátce po vydání Instituce na starost církev v Ženevě, jeho vypuzení ženevskou vládou a exil ve Štrasburku roku 1538 (kde pÚsobil jako kazatel pro francouzskou náboženskou obec a stýkal se se štrasburským reformátorem Martinem Bucerem), opětné povolání do Ženevy, zkušenosti z mezinárodní politiky reformace a zralejší reflexe Písma zpÚsobily, že se Kalvín přeorientoval na potřeby "viditelné" církve a dovedly jej k tomu, že chápal, že její integrita mÚže být ohrožena ze strany vládcÚ "ustavených Bohem". Kalvínovy názory, poprvé vyslovené v návrhu konstitucí a vyznání víry pro ženevskou církev, byly postupně včleňovány do mnoha svazkÚ biblických komentářÚ a do dalších vydání revidované, přepracované a přeložené Instituce. Poslední vydání (1559/60) explicitně označilo "lichotníky knížat" a sektáře za hlavní hrozbu "čistotě učení" .
Kalvínova theologie ve svých pozdějších formulacích uvažovala o "křesťanské obci" (ne ovšem v lutheránském pojetí), v níž jsou podstatnými a rovnocennými složkami vláda světská a duchovní, obě nezávisle pověřené Bohem spolupracovat při ustavení "božské kázně". V poslední versi Instituce je jedna z jejích čtyř knih věnována společně (viditelné) církvi a "světskému panování". "Božská kázeň" jako leitmotiv Kalvínova myšlení zde zaujala místo "křesťanské svobody" (která bývala podle KaMna často špatně chápána) a byla pojímána jako zdokonalování se ve spravedlivém jednání; donucování a represe měly být pouze podpÚrným prostředkem.
Pravá spravedlnost je darem samotného Boha a vede jedince ke snaze o náboženskou a mravní dokonalost v tomto životě. BÚh ustanovil "dvojí vládu" proto, aby křesťanÚm v tomto snažení pomohl: obě vlády křesťan potřebuje stejnou měrou. V Kalvínově pojetí křesťanského života je základním tónem radostné a horlivé vykonávání duchovních i občanských povinností, jejichž cílem je "vybudovat" církev, čímž horlivost pro pravé náboženství ztrácí své sektářské konotace.
Boží obec je jak občanské, tak duchovní společenství. V tomto kontextu již neměly tak významné místo Kalvínovy dřívější snahy o právní rozlišení mezi pÚsobnostmi "dvou vlád", alespoň ne takové jako v CÍrkevním řádu ustaveném v Ženevě. V Instituci Kalvín neustále připomíná obranu a podporu pravého náboženství jako jeden z cílÚ světské vlády. Smyslem "dvojí vlády" v Boží obci je harmonizace náboženských a občanských závazkÚ, s tresty (v nezbytných případech) nebo zastrašením pro ty, kdo se chtějí svým povinnostem vyhnout. Světský "soudcovský úřad" - na rozdíl od Lutherova ztotožňování světské autority s "knížaty" dával KaMn přednost republikánskému výrazu - jedná mečem, církev přesvědčováním a v nejkrajnějším případě exkomunikací. Obojí svým zpÚsobem přispívá k dobrému řádu, který je zároveň náboženský i světský. Určitá dělba práce je samozřejmě vhodná a moudrá: řízení zahraniční politiky či práce v oblasti trestního a občanského práva nejsou záležitostí duchovních, kázání není věcí úřadÚ (přestože jsou podle Kalvína ženevští úředníci obdařeni velkou výřečností). (Viz CÍRKEV A STÁT.) Na základě studia klasických myslitelů a právníkú si Kalvín osvojil hlubokou úctu k morální a politické moudrosti (pohanské) antiky. Ve všech sporných otázkách však dával jako prostředku zkoumání Boží vůle přednost zjevení před samotným rozumem, a duchovnímu stavu jako pověřenému tlumočníku zjevení. Přesto nezamýšlel politickou nadvládu duchovních: jeho ideálem byla spolupráce dvou "vykonavatelÚ" Boží vůle. Neustále se theologicky i prakticky snažil obnovit prestiž evangelického duchovenstva, jež by zamezila, aby se jejich spolupráce s časnými vládci změnila v podřízenost.
Proto Kalvín nepovažoval rozdělení římské církve na duchovenstvo a laiky za neslučitelné s evangeliem. Trval také na tom, že úkolem duchovenstva je "vládnout" laikÚm, i když taková řeč antiklerikalismem živené evangelíky dráždila. Dobře uspořádaná reformovaná církev podle Kalvína vyžaduje vysoce vyškolenou elitu duchovních správců. V tomto myšlení není místa pro Lutherovo "všeobecné kněžství všech věřících". Za nebiblické a nepřijatelné považoval římskokatolické spojení represivní a duchovní moci a absolutní vládu papeže. (Kal vín nakonec začal považovat každou absolutní monarchii za neslučitelnou s královstvím Božím.) Písmo se podle něj vyslovuje pro kolegiální duchovní úřad, přičemž na pověřování tímto úřadem a kontrole jeho členů se může podílet sbor věřících. Plně uznával podobnost mezi formou církevní vlády, jakou doporučoval s odvoláním na bibli, a "smíšenou" (či omezenou) formou vlády světské, tvořenou prvky monarchie, aristokracie a demokracie, jejíž praktické výhody prosazovali filosofové. Ve vydáních Institucí po roce 1543 se také obezřetně, ale nekompromisně vyslovoval pro čistou či modifikovanou podobu aristokratické formy světské vlády, poněvadž takové uspořádání staví meze svévoli a bezuzdnému chování, k nimž má každý jednotlivec přirozený sklon. Kalvín tedy pojímal politickou obec jako teleokracii, vládu účelu, jímž jsou všichni " členové vázáni a na němž mají účast. Nepřekvapuje proto, že kacířství a rozkol chápal jako obzvláštní nebezpečí jak pro světskou, tak pro církevní obec; byl však zároveň otevřen uspořádání, v němž by účast občanů i členů církve na jejím chodu byla více dobrovolná, a uvažoval i o případné roli, kterou by mohli hrát při výběru osob pro světský i církevní úřad. Napětí mezi "božskou kázní" a dobrovolnou věrností a účastí je v kalvínské tradici stále přítomné. HMH

odkazy
Cal vin, J. Im-tituce. Učení křesťanského nábožem-tví. přel. F. M. Dobiáš, Praha 1951.
literatura
Hoptl. H.: The Christian Polity lit" John Calvin. Cambridge: Cambridge University Press, 1982.
Wendel. F.: Calvin: liJe Origins and Development lif his Religious Thought. Londýn: Collins, 1963.